U Ztraceného doma klid nenajdete
Doma u Marka Ztraceného mnoho ticha není. „U nás doma zpívají všichni a všechno. Ale náš křeček to nesnáší. Vždycky se těším, když všichni odejdou, až si sednu k pianu a začnu skládat, protože na to potřebuju klid. A do toho se ozve ten malý zmetek, který měl mimochodem žít rok a půl, a už má čtyři a půl roku, nemá už žádnou srst, jenom sedí a kouká a kdykoli začnu hrát, začne běhat v kolečku a nepříjemně křičet,“ postěžoval si na rušivý element své tvorby Ztracený.
Ke křečkovi nedávno Ztracení pořídili nový přírůstek do rodiny. „Ještě máme Kulíška, to je králíček s ušima dolů. Před čtrnácti dny jsem ho ale málem zabil. Šlápl jsem mu na hlavu, omylem. Ale už je dobrej. Bylo mi to hrozně líto. Vběhnul mi pod nohu a jenom jsem slyšel, jak to křuplo,“ vypráví.
Zážitků se zvířaty má evidentně víc než dost. „Tak jsem ho vezl k veterináři, kde ho za dva dny dali dohromady, akorát jsem mu trošku vylomil zoubky, ale ty už se mu spravily. Není to úplně sympatický, co říkám, viď? Ale už je dobrý a koupil jsem mu za to dvoupatrovou dřevěnou vilu. A už přede mnou neutíká,“ vypráví v 7 pádech Honzy Dědka Marek Ztracený.
Ke dvanáctým narozeninám jsem syna naučil řídit
Další muzikantská duše se probouzí i v jeho dvanáctiletém synu Marečkovi. „Já jsem mu koupil bubny v jeho třech letech. Asi tři měsíce před Edenem přišel, že by to tam zkusil. Myslel jsem, že to zkusíme na nějakém menším koncertě, ale dopadlo to takhle. A byl absolutně neuvěřitelný. Dvanáctiletý kluk, který přišel před 32 tisíc lidí. Byl úžasný. Má v uších sluchátka a musí držet celou kapelu. A ještě u toho stačil mrkat na holky v prvních řadách. Přišel jsem do šatny a ptal se ho, tak co? A on, že dobrý, ale že chce být stejně pilotem,“ prozradil Ztracený.
K řízení má Marek junior opravdu vřelý vztah, a tak ho Ztracený už posadil za volant. „Ke dvanáctým narozeninám jsem ho naučil řídit auto. Na louce a byl skvělý. Vystřihneš tohle, co říkám, že jo? Já bych nerad, aby to blbě vyznělo, malý samozřejmě nejezdí do školy autem. Ale normálně to zvládl, rozjel se,“ pokračoval.
Marek je na svého syna právem pyšný a nebojí se to říct. „Je na to šikovný, tak jsem mu to slíbil. Nemohl jsem mu dát lepší dárek, už si to chtěl mnohokrát zkusit. Pamatuju si mého tátu, jak mě učil řídit. Taky ve dvanácti, mimochodem,“ hájí se Ztracený.
